Laurent Nicolet, zakladatel společnosti River-Equipements, se právě vrátil z expedice na nafukovacích kajacích a kánoích na řece Moisie – divoké a nedotčené řece v Newfoundlandu, Labradoru a Quebecu – Chystá se vydat reportáž a průvodce po této trase dlouhé přes 400 km, která je hodnocena jako „nejlepší expediční řeka“ ve východní Kanadě.
Na Moisie se kilometry počítají směrem od ústí: km 0 je ústí do Zálivu svatého Vavřince, km 412 je samotný začátek trasy přes „velká jezera“ v Labradoru.
* Mapa celé Moisie přes „Lac Ashuanipi“, přístupné po železniční trati „Sept-Iles – Shefferville“ : celkem 412 km trasy. Tento díl začneme na „km 271“ uvedeném na této mapě, přístupném pouze hydroplánem, kde jsme se s Pierrem setkali s prvním týmem, který celou trasu absolvoval.
Řeka Moisie: od svého pramene do 37 km od moře jsou Moisie a její hlavní přítoky Pekans a Carheil zcela chráněny systémem „Aquatic – Preservation“, který zahrnuje také říční koridor o šířce 6 až 30 km, celkem 3898 km2. Uvnitř tohoto koridoru jsou řeka Moisie a její přítoky plně chráněny před všemi formami průmyslového využívání. Území rezervace je chráněno před všemi formami těžby jak dřeva, tak nerostů, a výroby energie. Zakázány jsou činnosti, které by mohly znehodnotit koryto, říční nivu, břehy, pobřežní linii nebo jinak narušit celistvost vodního toku, jako je výstavba obydlí nebo domů, budování silnic nebo cest, zemědělství a chov hospodářských zvířat. (Zdroj: Quebecké ministerstvo životního prostředí).
Takto řeka ztělesňuje nejlepší definici „dokonalé divočiny“, která náš tým „starých říčních krys“ přitáhla jako supersilný magnet!
Labrador-City opouštíme 18. července večer, letíme nejprve nad jezery, pak nad Horní Moisie, a nakonec přichází naše místo přistání: stará traperská chata ztracená uprostřed nedozírné krajiny. Chata je místem setkání se zbytkem týmu, který dorazí se svými nafukovacími kánoemi následujícího rána poté, co již za předchozích 11 dnů upádloval 89 km přes jezera a pak 52 km horní Moisie plnou vodopádů. Všech 5 říčních krys pak bude společně pokračovat po hlavní řece Moisie zbývajících 271 kilometrů, dalších 13 dní.
- července nás 2 km po proudu čeká vodopád s povinným krátkým 50 m přenášením, které trvá 20 min, je nutné šlapat po úzké stezce klikatící se tajgou a přes velké balvany: musíme zvednout lodě na skály a přenášet je v náklonu zákruty sotva značené cesty lesem – s naloženými loděmi nemožné – musíme odvázat a sundat suché vaky a bedny a vrátit se jednou nebo dvakrát, abychom je snesli dolů k vodopádu.
Pokračujeme po proudu malými peřejemi a klidnějšími úseky
k prvnímu „tábořišti“, označenému na našich mapách „vysoko nahoře“. Trvalo přes dvacet minut, než jsme ho našli, tak neprostupné bylo křoví!
Dále po proudu vjíždíme do dlouhého úseku, kde nám Moisie během 8 kilometrů nabídne asi 10 peřejí a spádů, od R3 do R5. Dobrou hodinu nám trvá, než prozkoumáme všechna ramena první velké peřeje, která je na našich mapách hodnocena jako „R5“, (peřej stupně 5). Přestože první část byla sjízdná malým ramenem daleko vpravo, drop po prvních 150 metrech byl zatarasen sítí a nesjízdný. Rozhodli jsme se celou výpravu „přenést“ vlevo, nehledě na to, že tato přenášecí trasa bude dlouhá 450 m a zabere dvě hodiny prodírání se křovím a zdolávání žulových desek… Jen Pierre se rozhodl nastoupit hned po vstupním dropu a zbytek sjel úspěšně. Na druhé „velké jedničce“ jsme sjeli horní malý žlab těsně u pravého břehu, ale rozhodli jsme se vyhnout následujícímu proudu, který se rozbíjí o kolmý balvan, „valise“ – velmi krátkým přenesením lodí u břehu bez vyložení bagáže – Konečně se můžeme znovu nalodit a propádlovat zbytek obrovské peřeje, kde v tomto místě řeka protéká přes 100 m3/s a vytváří nám první velké vlny a propady.
Naše dvě „K2“ (Pierre a Laurent) jsou naloženy asi 25 kg vybavení, včetně lyofilizovaného jídla a potravinových doplňků, minimálního vybavení na spaní a vybavení pro nabíjení fotokamery a baterií. „Bratři“ (Scout C2) jsou naloženi více než 60 kg, vzhledem k tomu, že vyrazili před 12 dny na jezera-zdroje Moisie, …a vzhledem ke značné hmotnosti konzervovaných, potravin … to je hodně! Olivierova Baraka je naložena asi 40 kg (protože Olivier také vyrazil o 12 dní dříve na jezera… s jídlem navíc!). V pravém rameni je jeden „S4“ – drop stupně 4. Další „S5“ – drop stupně 5 nebo velmi prudká krátká peřej – „S4“ a závěrečná dlouhá peřej R5 jsou úspěšně za námi.
Poté se do Moisie na dalších 100 kilometrech vlévají velké, jejichž velkolepé vodopády navštívíme (a zarybaříme si) a kde řeka dosahuje úctyhodného průtoku 200 m3s (7000 cfs)
a šířky 50 až 100 m.
Na 210. km Moisie se nachází vzhledem k naprosté absenci přístupové cesty neskutečná chata: „Shack-A-Bernie“! Majitel Bernie, ve volném čase traper a lovec, zrenovoval svou hlavní chatu a tu starou věnoval k užívání vodákům! Věčný dík ti, Bernie, za toto útočiště, kam jsme přijeli promočení a zpocení… a kde jsme zůstali dva dny, abychom se zotavili!
Další dva dny, 23. a 24. července, je na programu „vodácký úsek“. Začínáme dlouhým pádlováním zalesněnou soutěskou, kterou kdysi vypálily požáry – vzhledem k odlehlosti a nedostatku přístupových míst zřídka kontrolované. Největší peřej na tomto úseku, R3/R4 na 199. kilometru, je díky svým „bočním únikům“ proti levému břehu snadno sjízdná.
Oběd si bereme na vodu, abychom využili proudu, který nás navzdory rovině nese rychle. Háček na Scoutu má obědy opravdu vychytané (jeden z Bratrů, který kategoricky odmítl lyofilizované potraviny, které jsou základem stravy zbytku skupiny, a vzal si s sebou téměř 30 kg těstovin, rýže a různých konzerv).
Řeka Caopacho nám na 173. kilometru přináší 25 m3. Povinná zastávka k nalezení místních divokých pstruhů, kteří dávají přednost kyslíkatějším vodám přítoků. Pierre Dabout si proklestí cestu proti proudu Caopacho až k úpatí jeho velkolepých vodopádů. Pstruh Caopacho: vítaný doplněk stravy!
Na 167. kilometru jsou na dohled velkolepé vodopády ústí jezera Fontarabie. Povinná zastávka na lov pstruhů v 15m3 přítoku, skvělá pro zpestření jídelníčku!
Senzace dne: losí matka a její dvě mláďata, která jsem měl to štěstí zachytit s kánoí bratrů v popředí! Druhé mládě se rychle schovalo a já přemýšlel kolikrát už je tady někdo mohl vidět.
Po dlouhém rovném úseku, kde se proud zpomaluje, přichází hlavní překážka Moisie: vodopád „KATCHAPAHUN“, který jsme objevili po vyčerpávajícím 500 m přenášení. Výstup asi 100 m převýšení po tezce na vrchol skalnatého břehu na pravém břehu, v mračnech hladových muchniček – moskytiéra na hlavě nezbytná, ale kvůli potu při tomto výstupu téměř nesnesitelná… Poté navštívíme spodní část vodopádu a „rybí přechod“, který v roce 1976 instalovala APRM a quebecká vláda pro lososy atlantské – cíl: zvýšit populaci lososů na Moisie podporou tření proti proudu – dovedete si představit náklady na tuto instalaci, když víte, že jediným přístupovým prostředkem na toto místo je vrtulník!
Na konci stezky najdeme další neskutečnou chatu: „Camp Katachpahun“ je letním domovem dvou pracovníků APRM, jejichž úkolem je počítat lososy na rybím přechodu. Francis a Alex nás provedou okolím vodopádu a rybího přechodu a vysvětlí nám vše, co o lokalitě potřebujeme vědět. Přístup do oblasti je možný pouze vrtulníkem ze 145 km vzdáleného Sept-Iles, průměrná cena zpáteční cesty je 3 000 kanadských dolarů.
Místo je tak skalnaté a strmé, že jediné možné místo, kde postavíme stany, bude na plošině heliportu (se svolením Alexe a Francise, kteří pochopili, že jsme příliš vyčerpaní z přenášení, než abychom se znovu nalodili a hledali další tábor – věčný dík jim!)
Ze 145. km na 65. km – 80 km za 3 dny. Tento dlouhý úsek oživuje pouze deset větších peřejí ohodnocených R1 až R3, ale souvislé malé zlomy tvoří menší „peřeje“ a tvoří silný a nepřetržitý proud o průměrné rychlosti 6 kilometrů za hodinu. Štěstěna nám dopřává krásná setkání a zajímavosti: Medvědi baribalové (černí medvědi), pstruzi potoční a 4 „pourvoiries“ (rybářské tábory), všechny kromě jednoho opuštěné.
V „pourvoirie Wapetec“ se setkáváme s rybářským průvodcem, který připravuje chatky a výstroj pro další skupinu rybářů, a prohlížíme si kánoe, na kterých průvodci vozí rybáře lovící lososy atlantské do „jam“ řeky Moisie – řeka má na zhruba dvaceti kilometrech poměrně klidný profil bez větších peřejí, což průvodcům umožňuje dostat se proti proudu díky silným motorům a profilu jejich kánoí uzpůsobenému pro rychlost. Náklady na výpravu: kajuty s veškerým komfortem, jeden průvodce pro dva rybáře na celý den, plná penze – 1 000 kanadských dolarů na osobu, přístup helikoptérou ze Sept-Iles není v ceně (3 000 dolarů za výlet).
Mohutného černého medvěda vyplaší Pierre a Olive na svých člunech. Pádluji 100 m proti proudu a mám čas vytrhnout svůj Lumix z vodotěsného pouzdra a zazoomovat těsně předtím, než se nonšalantně vzdálí.
Stopy po obrovských požárech z předchozích let jsou bohužel stále vidět na míle daleko podél říčních břehů. Nakonec dorazíme na 65. kilometr, kde obrovský žulový kopec nutí řeku vtéct do širokého kaňonu, který protíná strmý sráze a peřej stupně „5“. Velký spád s „bočním únikem“ na pravé straně kaňonu řešíme tudy.
Na dně objevujeme obrovskou „lososí tůň“ širokou půl kilometru, uprostřed je ostrov, na němž teepee prozrazuje výspu rybářského tábora „Nipisis-Moisie“, provozovaného provozované místními indiány. Znovu se vydáváme na poslední klidný úsek (ale rychle tekoucí) do poslední soutěsky, asi 30 km po proudu.
Na 55. kilometru míjíme soutok řek Nipisis a Moisie. Od tohoto místa stoupá letní průtok na zhruba 300 m3 (ve finální soutěsce budeme mít následující den přesně 291 m3 ). Mezi ř. km 55 a ř. km 32, při vstupu do soutěsky, vede po levém břehu železnice – téměř neviditelná, ale velmi slyšitelná.
Po vstupu do velké soutěsky a sjetí prvních peřejí R1 a R3 jsme na 32. km postavili poslední tábor na plošině s nádherným výhledem na soutěsku. Vydáváme se na dvouhodinovou pěší tůru po strmém levém břehu prozkoumat slavnou peřej R5 pod námi.
Druhý den ráno pod R5 jsme s Pierrem na konci našich zásob a uživáme si výhody dvou lehce naložených K2, které váží dohromady 15 až 20 kg. Olivierc odlehčil od jeho odjezdu na 412. kilometru od velkých jezer o 23 dní dříve snad až o deset kilo! Díky systému náhodilého uložení však oproti načšim lodím vypadá Scout bratrů stejně naložený, jako když vyjížděli před 23 dny!
Velká soutěska Moisie, je vlastně mimo obvod „Aquatic – Preservation“, ale stále se jedná o poměrně divoký úsek, vzhledem k tomu, že železnice je vysoko nad levým břehem a není vidět. Je radost pádlovat díky “pocitu velké vody” (peřeje s velkým objemem), ale bez skutečného nebezpečí, pokud se vyhnete peřeji „R5“ na 31. km. Po ní nás čeká šest vynikajících peřejí, všechny “velkovodní”, široké 40 až 80 m, s valícími se vlnami a několika až dvoumetrovými dírami. Nejdříve se musíme poprat s pár opravdu velkými vývařišti hned pod R5, než si užijeme rodeové seance ve valivých vlnách…
Nakonec prozkoumáme a sjedeme čtyři peřeje R3 a dvě R4 za sebou, projedeme pod obrovským železničním mostem, poslední dlouhý zvlněný úsek, poslední R1 a… je tu konec soutěsky směrem k 26. kilometru.
V tomto místě se údolí otevírá, objevují se první chatky, nyní spíše prostorné dřevěné domky, které předznamenávají náš definitivní návrat do civilizace! Pádlujeme ještě 14 km po 200-300 m široké Moisie, než dosáhneme mostu jediné silnice regionu „Côte-Nord“, konce naší cesty.
Originál převyprávěn do češtini se svolením autora: Laurent Nicolet – 17. srpen 2024 – Fotky: Laurent Nicolet & Pierre Dabout
