Finskem po Veverčí stezce

„Čůrání na člunu není tak jednoduché,“ prohlásila po výpravě na Veverčí stezce ve Finsku Lea Vargovčíková. Jak vypadá typický den na kánoi SCOUT v zemi tisíců jezer? Začtěte se do jejího deníku.

Pondělí 30. května, den 3.

Vylezeš? To jsem si mohl myslet

Po pár tempech jsem zjistila, jaké je omezení vodní turistiky. Zatímco na kole či pěšky si turista může odskočit dle libosti, na člunu to tak jednoduché není. Nacházeli jsme se uprostřed jezera Jukajarvi, jehož hloubka činila místy 100 metrů. První pauzu jsme tedy vyhlásili po 2,4 km, poněvadž jedině na malém ostrůvku Halsaari se dalo přirazit ke břehu, tvořenému kameny.

Při vystupovaní se mě Luboš starostlivě zeptal, zda vylezu z lodi. Než jsem mu stihla odpovědět, že samozřejmě ano, najednou mi na mokrém kameni podjely nohy a než jsem se nadála, ležela jsem ve vodě jak dlouhá, tak široká. Vyplivovala jsem štěrk z pusy a Luboš, aniž by se o mě nějak víc zajímal, lakonicky odvětil: „To jsem si mohl myslet.“ Odhodil všechno oblečení, skočil do vln a spokojeně se koupal.

Závratná rychlost 1,3 km v hodině

Po dalších dvou kilometrech jsme na ostrůvku Ukonsaari vyhlásili druhou pauzu, tentokrát obědovou. K jídlu byl servírován losos. Luboš se stejně jako na předchozí zastávce opět ignoroval fakt, že je slunce pod mrakem a že má voda pouhých 7 °C a opět se koupal. Zatímco se čvachtal, já jsem žvýkajíc rybku s chlebem dlouze studovala mapu.

Bylo více než jasné, že s naší průměrnou rychlostí, která činila závratných 1,3 km za hodinu, se daleko nedostaneme. Protože jsme viděli, že míst, kde je možné na břehu zastavit, je pomálu, a ještě mnohem méně je těch, která by se dala označit jako vhodná k táboření, museli jsme se smířit s faktem, že se musíme pohybovat od tábořiště k tábořišti. Takových zde bylo zbudovaných několik, přičemž vzdálenost mezi nimi činila v průměru 6 až 10 kilometrů.

Ráno, ještě plni sil a zejména idealismu, jsme plánovali upádlovat 15 kilometrů na tábořiště Riemio. Nyní jsme pochopili, že budeme rádi, když dorazíme na bližší z tábořišť jménem Haravaniemi, vzdálené od kempu Juva 8,1 km. Luboš to nebyl ochoten akceptovat a prosazoval, že těch dalších 7 km “dáme levou zadní”. Nechala jsem ho v zajetí jeho iluzí a rozhodla jsem se mu výplod jeho fantazie nevymlouvat. Však na to přijde sám.

Cestou jsme si užívali nádhernou, opuštěnou přírodu, nikde ani živáčka. Jediného rybáře jsme potkali před několika kilometry a od té doby jsme se zde, na vodách jezera Jukajarvi, nacházeli jen my dva a naše kánoe SCOUT. Krása. A to jsme netušili, že v dalším týdnu se počet osob, které na treku potkáme, spočítáme na prstech jedné ruky.

Filtr – nejdůležitější vybavení na Veverčí stezce

V šest večer jsme dorazili po 8,1 km na první tábořiště na trase jménem Haravaniemi. Tou dobou už bylo i Lubošovi jasné, že další pokračovaní by byl nesmysl, takže jsem mu sexuální abstinencí vyhrožovat nemusela. Započali jsme na našem tábořišti stavět stan, protože spaní v otevřeném přístřešku jsem po loňské zkušenosti odmítla. Tehdy nás totiž komáři prakticky sežrali zaživa.

Problém. Kde seženeme pitnou vodu? Jediný zdejší zdroj vody představovalo jezero, jehož břehy tvořily páchnoucí mokřady a rašeliniště. Nový filtr, který jsem kupovala těsně před odjezdem, se ukázal jako nejdůležitější vybavení naší výpravy. Voda, která jim prošla, byla žlutá a téměř stejně smrdutá jako ta, kterou jsme do filtru lili. Nedalo se nic dělat, jinou možnost jsme neměli.

Před spaním jsem ještě u zbytků hořícího ohně studovala trasu na zítra. Čekaly nás meandry řeky Polvijoki, naše první peřeje. Po cestě se nacházela dvě tábořiště, takže žádný spěch, bylo jen na nás, kam až se rozhodneme pádlovat a kde přespíme. Na začátku budeme muset zvládnout přenášení člunu. To jsem považovala za nepodstatný detail. Dobrou noc.

23. 3. 2017

Zdroj: Lea Vargovčíková (redakčně upraveno) – celý cestopis zde: http://1url.cz/DtVM7