Pavel Stračánek , Čech na Islandu – Ledovcové jezero na Barace

Ledovcové jezero Hofellsjokull na ledovci jménem Vatnajokull

Vstávali jsme brzy ráno. Slunce se pomalu škrábe na obzor. Je poněkud větrno, a jak říkáme na Islandu, čerstvo. Prý to psychologicky zní lépe než po Ostravsku řečeno „zima jak cyp“. Ještě je potřeba dobalit posledních pár nezbytností jako je svačina a toaletní papír. Podstatné věci, bez kterých by naši malou expedici nebylo možné podniknout, jsou už připravené v jeepu. Loď GUMOTEX Baraka, pádla, pumpa, nepromokavý vak, foťák, kamera, dron. Svačina pro dva dvoumetrové borce zabere jeden celý batoh. A samozřejmě plechovka piva pro každého pro případnou oslavu přežití.

Plánovaný odjezd je v osm ráno. Ale víš jak, vyjíždíme v pohodě v 9,30, protože…záchod přece.

Bohužel, museli jsme změnit původní plán výpravy. Opravdu dost fouká. Jokulsarlon, jedno z nejznámějších ledovcových jezer Islandu, které bývá plné do modra zbarvených ledových ker, je rozbouřené do bíla. Rozuměj, vlnky mají bílé čepičky, a to někteří říkají, že není moc dobré. Hlavně na velké otevřené vodní ploše, kterou Jokulsarlon rozhodně je.

Naštěstí máme v záloze alternativní plán, čímž je jiné jezero jménem Hoffellslon. Tohle ledovcové jezero je podstatně menší, což v tomhle počasí poskytuje nemalé výhody. Vítr fouká ze severovýchodu, takže na Hoffellslonu bychom snad mohli být krytí tamní horou. Další, ne úplně malicherná výhoda je ta, že tahle lagunka je docela mělká. Tím mám na mysli pár desítek metrů a to je velký rozdíl oproti 300m hlubokému Jokulsarlonu. S touhle hloubkou je to nejhlubší jezero Islandu.

Abych trochu osvětlil problematiku kayakingu na ledovcových jezerech, kromě opravdu studené vody je tady nebezpečí překlopení ker. Kry plovoucí na hladině samozřejmě neustále tají. Tím se jim mění těžiště a mohou se kdykoliv začít otáčet. Tenhle jev je neuvěřitelně krásné pozorovat z břehu, jiný prožitek ovšem máte z hladiny jezera, když se vedle vás dá do pohybu i několik set metrů veliký masiv ledu. Zajímavostí a velikým nebezpečím je také fakt, že až 90% ledu je pod hladinou vody. Což znamená, že kra je ve skutečnosti 10x větší než vidíme nad hladinou. Velikost nás může opravdu nemile překvapit. Nepsané pravidlo při kayakingu zní – nepřibližovat se na vzdálenost menší než desetinásobek výšky kry, kterou vidíme nad hladinou. A nebo se tam minimálně nezdržovat příliš dlouho.

Nicméně Hoffellslon je velice mělké jezero. Z většiny případů jsou kry uvízlé na samém dně a tím pádem stabilní a bezpečné. Aspoň teoreticky.

Plán zněl jasně. Musíme ujet 120km, přičemž posledních 15km terénem, to by ale neměl být žádný problém. Nisan Patrol, to je traktor ve světě jeepů. Jak se řeklo, tak se udělalo, za necelé dvě hodinky jízdy jsme na tamním parkovišťátku. Dokonce zde potkáváme i tři další auta. To je ale vlastně na islandské poměry nikdo. Jsme tu sami.

Bereme bagáž, jeden batoh jídlo, druhý batoh BARAKA. Čeká nás 1,5 km pochod k jezeru. Cestou potkáváme osazenstvo zaparkovaných aut. Jako vždy nevěřícně koukají, co za pošuky se to tady proti nim valí. Tomu moc nevěnuju pozornost. Už jsem na ty pohledy zvyklý.

Příprava BARAKY zabrala 15 minut. Člověk se při pumpování příjemně zahřeje. Boty sundat, neoprenové ponožky obléct, nepromokavé vaky nepromokavě uzavřít a můžeme vyrazit. Odpich.

Hladina se ani nehne, plán B zafungoval na jedničku. Pracuji jako průvodce po ledovcích, na ledovci jsem každý den. Tohle je ale úplně jiný, nový zážitek. Vnímat masivní kry z hladiny vody je nepopsatelné, dechberoucí.           V tichosti proplouváme kolem neuvěřitelných ledových formací. Pádla ani nešplouchnou. Až po hodné chvíli se z tohoto ohromení probíráme a vyměňujeme si první dojmy. Já pak vytahuji dron a snažím se tu nádheru alespoň z části zachytit.

BARAKA pluje krásně, hladina je klidná a ani trochu nefouká. Objevujeme různé tunely ve krách, jeskyně, úzké uličky mezi krami. Po dlouhé a  velice konstruktivní debatě o tom jak nebezpečné by bylo na jednu kru vystoupit parkujeme a jdeme na průzkum jedné jeskyně. Jeskyní jsem již viděl nespočet, ale znovu, jeskyně na plovoucí ledové kře má úplně jiný rozměr. Po téhle zkušenosti, kterou jsme bez úhony přežili, jsme se docela otrkali a pouštíme se do proplouvání různých úzkých zákoutí a tunelů.

Byli jsme tak zabraní do tamní scenérie, že jsme si ani nevšimli, jak daleko jsme už dopluli. Najednou se před námi objevil hlavní ledovec Vatnajokull. Respekt vzbuzující, několik desítek metrů vysoké ledové stěny, ze kterých se odlamují kusy ledu, které dělají tohle jezero tak výjimečným. Nicméně, tohle není místo, kde chceš zůstat moc dlouho. Alespoň pokud si chceš ještě otevřít to oslavné pivo. A tak se otáčíme a plujeme zpátky skrz nové a nové uličky ledového města zvaného Hoffellslon.

Vracíme se na místo odplutí, necháváme okapat naši BARAČKU a otevíráme, myslím si zaslouženou plechovku piva. Koukáme na obzor a nevěříme, že ještě před pár minutami jsme se na kanoi proháněli mezi těmito ledovými věžemi. Kdo to z místních přihlížejících může říct.

BARAKA zafungovala na jedničku. Hlavně skladnost a možnost sbalení lodě do 20kg těžkého batohu je v takto obtížně dostupných místech k nezaplacení. Už se těším na další dobrodružství. Příště k nám snad bude Jokulsarlon přátelštější.

Pavel Stračánek

Horský a ledovcový průvodce na Islandu