Na kánoi do ruské Arktidy

Náš fanoušek a skalní vodák Jura Hanák se s partou pěti přátel vydal na člunech GUMOTEX na dobrodružnou výpravu do Bílého moře do ruské Arktidy. Jak to dopadlo?

Řeky Polisarka, Pana a Varzuga – poloostrov Kola (Rusko, Arktida)

Je zataženo, břízy v okolní tajze jsou ještě bez listí. Terénní UAZ brodí kaluž v blátivé cestě až po dveře. Sněží. Dvacátého června vyrážíme z hornického městečka Apatity. Všichni tu říkají, že letos byla tuhá zima a na horách je spousta sněhu.

My, tedy nás šest – Jura geolog, Petr brašnář, Jirka programátor, Helena knihovnice, Alena chirurg a já fotograf, vybalujeme u slepého ramene řeky Polisarky tři zbrusu nové nafukovací kánoe PALAVA z dílny GUMOTEX.

Fouká od severu, na šňůře se houpou promáčené svršky ze včerejšího blizardu. Nafukujeme lodě, nakládáme proviant na dva týdny a vyjíždíme po rezavě tmavé vodě. Okolí připomíná Mrtvý luh na Šumavě, vplouváme nejprve do říčky Polisarky. Řídká podmáčená tajga až k ústí do Nižného Polisarského jezera. Vzdálený horizont smrkového lesa tvoří černou linii hřebene. Siluety kachen mizí v nedostižnu a po šedé obloze přelétá několik labutí zpěvných.

Jak jednoduché bylo do jezera vplout, tak těžké je najít z něj cestu ven. Loňská tráva s vrbičkami, podmáčené břehy s vlochyní a zakrslou břízou v rozlitinách. Jak jsou ale pak pěkná tábořiště na vyvýšených březích. Zanechali je tu před námi rybáři a lovci. Tajga se mění ve světlý borovicový les s mohutným podrostem lišejníku dutohlávky sobí, ten za sucha křupe pod nohama a za deště je měkký jako matrace. Výhled z pod plachty na vodu, kde na břehu a napůl ve vodě i pod hladinou kvetou blatouchy bahenní. Je arktické léto a slunce téměř nezapadá. Opisuje kruh po horizontu, noc je jako den, ale slunko nevidíme. Jemně mží.

Na mušku zabral lipan a na třpytku první losos atlantský, tři čtvrtě metrová ryba je vylovena a filet červeného masa se solí a kmínem je opečen na pánvi. Spolu s tmavým ruským chlebem je pochoutkou severu. Z kostry a jiker se ráno uvaří polévka ucha, naše horká snídaně. Na březích přibylo plno valounů, nad nimi pěkné sosny s kořeny jako od malíře Ivana Ivanoviče Šiškina. Projíždíme vlastně takovým realistickým romantickým obrazem. Ozývá se sojka zlověstná.

Řeka se položila do zákrutu a pěkně na dálku hučí. První loď už je v peřejích. Vidíme Alenu stojící na balvanu, jak mává pádlem ve vzduchu a volá: „Nejezděte!!!“ Přirážíme, vážeme kánoe. Za zatáčkou střídá peřeje mohutný vodní jazyk ohnutý do skály, následuje několik stovek metrů bouřlivých peřejí, s naloženou lodí nesjízdných. Na staré mapě značeno jako vodopády. Pomáháme vylít vodu z lodi a vytahat mokré věci. Petrův nepřivázaný rybářský prut skončil nenávratně na dně Polisarky. Na břehu hoří oheň a všude na šňůrách visí mokré svršky. Z bahnité půdy se derou na světlo přesličky a na březích kvete růžový lýkovec. Lístky bříz se každým dnem rozvíjí do široka a v nočním nafialovělém světle vypadá vše magicky.

Komárů je zatím málo. Chlad je zabrzdil, ale arktické léto je probudí a budou jich mraky. Později v lovozerské tundře jsme toho byli svědky. Na druhý den přenášíme lodě a proviant o dobrý půlkilometr níž. Dál už vodní nadstav umožňuje bezstarostné splutí bez ohledu na kameny pod hladinou. Je o dobrý metr více vody. Lodě mizí v stříbrném protisvětle za dalším meandrem. Před soutokem s řekou Panou jsou pěkné souvislé peřeje, voda valí do lodí, musíme vylívat.

Jurovi se na zapůjčeném prutu zmítá další ryba. Dva lososi na den nám akorát stačí. Vítaná je změna úpravy ryby. Opečený karbanátek z naškrabaného masa s cibulí je opravdovou delikatesou. Zbyde jen kostra položená do mraveniště. Vpluli jsme do třetí řeky s názvem Varzuga. Vyjasnilo se. Starý srub nad řekou, střecha propadlá a dvířka zarostlá do mechů, na jednom z trámů vyřezané datum 1959. V nejširší rozlitině po břehu pobíhá několik bahňáků, připlouváme k obci Varzuga s dřevěným kostelíkem a magazínem (obchodem) s potravinami – mají pivo!

Řeka se rozlila do široka a přibylo ostrovů porostlých bujným žlutým pokryvem upolínů a modrofialových kakostů s bílým řebříčkem. Za ostrovem se řeka opírá do vysokého hliněného břehu s kolonií břehulí říčních, hnízdících v mnoha děrách. Celý tok je přehrazen sítěmi do tvaru písmene „v“, jde o starý způsob lovení lososů. Dřevěné baráky na březích a břichatý pán, kterému se moc nelíbíme, jak se proplétáme síťovím. „Zde jsou již ryby se jménem Gorbuša. Menší ale o to početnější skupina lososů na tahu na dolním toku.“ říká muž, „Z Barentsova moře na severu táhnou velcí až dvacetikiloví lososi Semga (losos atlantský), tihle mají jen okolo 60 – 70cm“. Potvrzuje naši zkušenost a ukazuje na náš cajk se třpytkami na špici lodě. „Jste taky rybáři, ne?“ Pokyvujeme hlavou.

K ústí je ještě jedno osídlené místo, pár desítek dřevěných domů, svérázná ves Kuzomeň na vysokém břehu nad řekou. Prkna místo chodníku. Některá stavení se naklánějí na stranu, pravých úhlů tu je málo. Někde vše, co se nehodí, je před domem. Pravý ruský nepořádek. Poslední kilometry k ústí řeky Varzugy do Bílého moře vedou skrze mělčiny s výhledy na písčité duny. Krajina jako vyměněná, bezlesá s vlající trávou a koloniemi rybáků kroužících po nebi v nízkém slunci. Při vplutí do zálivu poměrně úzkým průplavem cítíme houpání od vln. Slabý příboj a opravdu bílé moře od půlnočního odraženého světla. U břehu potopené pozůstatky přívozu a pár baráků s běžícím agregátem na protější straně. Na dunách několik zaparkovaných aut bez řidičů. Na písku spousta naplaveného dřeva sluncem vyběleného. Poslední oheň na konci řeky. Filety gorbuší proti slunci nad obzorem. Lodě se válí na travách s povolenými ventily. Balíme. Krásných 200 km a 14 dní.

Text a foto: Tomáš Rasl